Enter your keyword

Výstava Bílá hora - Osudový mezník našich dějin

V letošním roce si připomínáme 400leté výročí bitvy na Bílé hoře, která je jedním z osudových mezníků našich dějin. Názory historiků na význam bitvy, která trvala jeden a půl hodinya padlo v ní na obou stranách kolem 8 000 mužů, se liší. Jisté je, že společně s následným útěkem krále Fridricha Falckého ze země znamenala konec stavovského povstání proti císaři. Následkem pak byla krutá poprava vůdců povstání na Staroměstském náměstí a odchod protestantských elit ze země. Bitva byla také jednou z jisker, která zažehla plamen třicetileté války.

Následující expozicí bychom rádi veřejnosti představili konfesně vyvážený pohled nejen na bitvu samotnou, ale také to, co jí předcházelo a její následky. Připomeneme náboženské poměry v Evropě a v Čechách, pražskou defenestraci místodržících, peripetie stavovského povstání, volbu Fridricha Falckého českým králem, bitvu samotnou, potrestání stavů a počátky i důsledky třicetileté války.

Výstava Bílá hora

ZÁŠTITU PROJEKTU VĚNOVALI:
MUDr. Zdeněk Hřib, primátor hlavního města Prahy
MgA. Hana Třeštíková, radní hlavního města Prahy
PhDr. Mgr. Vít Šimral, Ph.D. et Ph.D., radní hlavního
města Prahy
Ing. Petr Hejma, starosta MČ Praha 1

SPECIÁLNÍ PODĚKOVÁNÍ:
Jan Wolf, předseda výboru pro kulturu ZHMP
Petr Hlubuček, náměstek primátora hlavního města Prahy
Jan Chabr, radní hlavního města Prahy

KONCEPCE VÝSTAVY, AUTOR TEXTŮ (panel I.-VIII.):
prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D.

REDAKCE, AUTOR TEXTŮ (panel IX.):
PhDr. Petr Blažek, Ph.D.

POUŽITÉ FOTOGRAFIE A ZDROJE:
soukromé sbírky, Jan Royt, Petr Blažek, Martin Frouz,
Státní oblastní archiv v Třeboni, Archiv hlavního města Prahy,
Národní knihovna, Archiv Jednoty bratrské

GRAFICKÝ DESIGN: N.A.F. PRAHA, s. r. o.

PRODUKCE A TECHNICKÉ ZAJIŠTĚNÍ INSTALACE VÝSTAVY:
Medialogue, s. r. o.

HLAVNÍ PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

Prolog – Náboženské poměry v Evropě v letech 1580–1620

V 16. století se zásadně proměnily náboženské poměry v Evropě. V roce 1517 přibil Martin Luther (1483–1546) na dveře kostela ve Wittenbergu své reformační teze. Jeho kritika byla namířena proti odpustkům, přebujelému kultu Panny Marie a světců, klášternímu způsobu života a hovořila o odmítnutí sedmi svátostí (akceptoval pouze křest a eucharistii).

Jeho učení rozpracovali další reformátoři a kodifikováno bylo v augšpurském vyznání víry z roku 1530, které císař Karel V. odmítl. Až v roce 1555 byl uzavřen augšpurský mír znamenající možnost volby konfese podle zásady: koho panství, toho náboženství (cuius regio, eius religio). Ve Švýcarsku s radikálnější formou reformace vystoupili Jan Kalvín (1509–1564) a Ulrich Zwingli (1484–1531), ve Skotsku John Knox (1505–1572). Tento směr pronikl do Francie (hugenoti) a do Nizozemí (země Utrechtské unie), které se v roce 1581 osvobodilo ze španělského područí (Spojené provincie nizozemské). Katolická reakce byla opožděná, ale velmi zásadní. Defenzory víry na této straně byli Habsburkové vládnoucí ve Španělsku, v Nizozemí, v rakouských zemích a v Čechách. V roce 1547 Karel V. porazil v bitvě u Mühlberka protestantské stavy.

V roce 1545 svolal papež Pavel II. do Tridentu církevní koncil, který přinesl zásadní reformu církve. Výraznou roli v jejím prosazení mělo Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) založené sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským.

Výstava Bílá hora

Tridentský koncil svolaný papežem Pavlem III. zasedal v Tridentu v letech 1545–1563. Přinesl reformu katolické církve. V závěru se ho účastnilo na 250 významných církevních hodnostářů.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Mapa konfesí v Evropě kolem roku 1600. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Petr Pavel Rubens, sv. Ignác z Loyoly, kol. 1600. Sv. Ignác z Loyoly
(1491–1556) patří k zakladatelům Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů).
Pochází ze Španělska. Původně se živil jako voják, ale těžké zranění
ho upoutalo na delší čas na lůžko, kde se pod vlivem četby
duchovní literatury rozhodl oddat se duchovnímu životu. Proslulá
je jeho metoda duchovních cvičení (exercie).
zdroj: soukromé kolekce

„Paříž přece za jednu mši stojí.“

„Paris vaut bien une messe.“

Údajný výrok Jindřicha IV. Navarrského při jeho opětovné konverzi ke katolické víře dne 25. července 1593, která byla podmínkou pro přijetí francouzské koruny.

Náboženská situace v Evropě se vyostřila v roce 1572, když po svatbě hugenota Jindřicha Bourbonského se sestrou krále Karla IX. Markétou z Valois byli v Paříži vyvražděni hugenoti. Částečný smír nastal v roce 1598, kdy král Jindřich IV. vydal edikt nantský zaručující náboženskou toleranci ve Francii. V Anglii na trůn usedla v roce 1558 Alžběta I., která si přála šíření reformace. Od roku 1538 zde získávala silné pozice anglikánská církev. Alžběta I. odmítla ruku španělského krále Filipa II., jenž vypravil proti Anglii obrovskou flotilu (Armada), která byla zničena u  anglických břehů v roce 1588. Za Alžbětina nástupce krále <strong> v Londýně vypuklo v roce 1605 tzv. spiknutí střelného prachu, kdy chtěla skupina katolických šlechticů vyhodit do povětří anglický parlament s králem. Tímto úkolem byl pověřen Guy Fawkes. Na poslední chvíli bylo spiknutí odhaleno a vůdcové byli popraveni. K nejistotě doby přispívali také Turci anektující loďstvem postupně celý Balkán a velkou část Uher. V roce 1571 byla flotila osmanské říše naštěstí rozdrcena v bitvě u Lepanta loďstvem Svaté ligy vedeným Juanem de Austria.

Výstava Bílá hora

Z příkazu krále Karla IX. byli 24. srpna (na svátek sv. Bartoloměje) 1572 zavražděni vůdcové hugenotů, včetně admirála Gasparda de Colignyho. Vraždění se přeneslo i do dalších francouzských měst. Francois Dubois, Bartolomějská noc v Paříži r. 1572 (olej na plátně, 1584). zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Zobrazení spiklenců střelného prachu. Zobrazení šlechtici katolického vyznání se rozhodli 5. listopadu 1605 provést atentát na anglického krále Jakuba I. Pomocí sudů se střelným prachem ukrytých ve sklepě chtěli vyhodit do povětří Sněmovnu lordů.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

Paolo Veronese, Bitva u Lepanta, 1571. Dne 7. října 1571 v Jónském moři v Korintském zálivu u přístavu Nafpaktos (Lepanto) rozdrtila flotila Svaté ligy pod vedením Juana de Austria silnější flotilu Aliho Paši, jenž v bitvě zahynul. Toto vítězství zpomalilo tureckou expanzi na moři.
zdroj: soukromé kolekce

Portrét Melchiora Rederna, majitele Frýdlantu – svědka bartolomějské noci. Melchior Redern, pozděj prezident válečné rady Rudolfa II., byl svědkem vraždění za bartolomějské noci v Paříži. Na fasádě svého zámeckého sídla ve Frýd lantu nechal zobrazit alegorii na náboženskou toleranci ve Francii.
zdroj: soukromé kolekce

 

Výstava Bílá hora

Portrét Alžběty Anglické. Anglická královna Alžběta I. (1533–1603) byla poslední panovnicí z rodu Tudorovců. Byla dcerou druhé ženy Jindřicha VIII. Anny Boleynové. Za její vlády upevnila své postavení anglikánská církev. Její vláda je považována za počátek „zlatého věku“ Anglie. zdroj: soukromé kolekce

Náboženské poměry v zemích Koruny české
v letech 1580–1627

Po husitských válkách se většina obyvatelstva království hlásila k utrakvismu, duchovnímu proudu vycházejícímu z tradic husitství. Utrakvisté přijímali tělo i krev Páně (podobojí způsobou, sub utraque), a to včetně nemluvňat.

V roce 1457 byla založena bratrem Řehořem v Kunvaldu Jednota bratrská, která odmítala kompromisní utrakvismus reprezentovaný utrakvistickým arcibiskupem Janem Rokycanou. Hlásila se k odkazu Petra Chelčického hlásajícího nenásilí a odmítajícího hájit slovo Boží zbraněmi. Velkými osobnostmi Jednoty bratrské, která byla zprvu považována katolíky i utrakvisty za sektu, byli duchovní Tůma Přeloučský, bratr Lukáš, Jan Augusta, Jan Blahoslav a biskup jednoty Jan Ámos Komenský; ze světských ochránců Petr Vok z Rožmberka, Karel st. ze Žerotína či Václav Budovec z Budova.

Na Klaudiánově mapě Čech z roku 1518 jsou města utrakvistická (převážně s českým obyvatelstvem) označena kalichem, města katolická (převážně s německým obyvatelstvem) pak svatopeterskými klíči.

Výstava Bílá hora

Klaudiánova mapa Čech, Norimberk, 1518. V nejstarší konfesijní mapě v Evropě jsou kalichem označena města utrakvistická, svatopeterskými klíči města katolická. Dominuje jí vůz tažený na obě strany symbolizující náboženské rozdělení země.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Česká konfese je důležitý náboženský dokument, který zajišťoval svobodnou volbu náboženského vyznání. Na žádost zemského sněmu ji potvrdil císař Maxmilián II.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Různé výtisky kralického vydání (před r. 1613) českého překladu bible přeložené z biblických jazyků teology Jednoty bratrské.
zdroj: Archiv Jednoty bratrské

„S Římany věřím, s Čechy držím, s bratřími umírám.“
Údajný výrok Viléma z Pernštejna svědčící o náboženském pluralismu a toleranci v předbělohorských Čechách.

Po Lutherově vystoupení v Sasku německá šlechta (např. páni ze Salhausenu či z Bünau) a města s německy mluvícím obyvatelstvem (např. Jáchymov, Krupka) v severozápadních Čechách konvertovaly k luterství. Luterství ovlivnilo tzv. novoutrakvisty a radikální myšlenky Kalvínovy pronikly do Jednoty bratrské. V roce 1575 předložili císaři Maxmiliánovi II. protestantští stavové Českou konfesi, společné vyznání víry všech nekatolických církví, k němuž se hlásilo okolo 80 % obyvatelstva. Také v katolickém prostředí nastalo oživení poté, kdy v roce 1556 přišli do Čech jezuité.

V roce 1609 císař Rudolf II. vydal z přinucení protestantských stavů Majestát, podle něhož neměli být nekatolíci nuceni k přestoupení na katolickou víru. Zvláštní Majestát vydal císař
také pro Slezsko. Němečtí luteráni si v Praze postavili v letech 1611–1613 na Malé Straně kostel Nejsvětější Trojice a na Starém Městě kostel sv. Salvátora. V roce 1618 byly na církevních panstvích zbořeny luteránské kostely – a to byl jeden z důvodůdefenestrace místodržících. Jejím důsledkem byl otevřenýkonflikt s císařem. Po bitvě na Bílé hoře museli nekatolíci podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 buď konvertovat, nebo odejít ze země.

Výstava Bílá hora

Luteránský kostel sv. Salvátora na Starém Městě pražském byl postaven na pozemku, který roku 1610 pro staroměstskou luteránskou obec zakoupil hrabě Jáchym Ondřej Šlik. Postaven byl v letech 1611–1614 podle projektu Jana Dominika de Barfis či Giovanniho Marii Filippiho. Po Bílé hoře byl předán paulánům.

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

Sv. Petr Canisius (1521–1597) byl jezuitou anglického původu. V roce 1556 byl jmenován  provinciálem a přivedl do Prahy dvanáct spolubratří. Usadili se u Karlova mostu, kde zřídili kolej, tzv. Klementinum. Stál také u zrodu studentské mariánské družiny zasvěcené Neposkvrněnému početí Panny Marie.
zdroj: soukromé kolekce

Jan Augusta (1500–1572) působil jako biskup Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, kde byl velký bratrský sbor. Byl velmi literárně činný. Za svoje duchovní působení ho císař věznil na hradě Křivoklátu.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Originál Majestátu Rudolfa II., 1609. Podle Rudolfova Majestátu z roku 1609, který si vynutili čeští stavové na císaři Rudolfu II. za podporu při jeho sporu s bratrem Matyášem, nesměl být žádný obyvatel Království českého nucen ke změně konfese. Císař Ferdinand II. zneplatnil listinu tím, že ji osobně rozřezal, jak je to patrné na reprodukci.
zdroj: soukromé kolekce

Defenestrace v roce 1618

Výstava Bílá hora

Rytina Caspara Meriana z cyklu Theatrum Europaeum, 1633. Vyobrazení defenestrace císařských místodržících z oken dvorské kanceláře je ideální a neodpovídá skutečnosti, neboť prostory dvorské kanceláře vypadaly poněkud jinak. foto: M. Frouz

Narůstající rozpory mezi císařem Matyášem a českými stavy byly povahy politické a konfesionální. Postupně narůstaly spory mezi převážně protestantskými českými stavy a císařem. Rozbuškou konfliktu bylo zboření dvou luteránských sborů u Teplic a v Broumově na církevních panstvích. Stalo se tak z příkazu císařských místodržících, což stavové považovali za porušení Rudolfova Majestátu. Svolali přes svévolný zákaz císaře Matyáše, jenž porušoval ustanovení Majestátu, sjezd českých evangelických stavů, který se odehrál ve dnech 21.–22. května 1618 v Karolinu. Na jednání se dohodli ztrestat královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, které považovali za původce zákazu sjezdu, ačkoliv ve skutečnosti byl iniciátorem zákazu Matyášův ministr a důvěrník kardinál Melchior Khesl.

Výstava Bílá hora

Zbourání prvního luteránského kostela v Hrobech u Teplic, který byl postavený v roce 1614 na panství církevní vrchnosti. Zbořen byl 11. prosince 1617 na příkaz arcibiskupa pražského Jana Lohelia. Stal se tak jedním z podnětů stížnosti stavů.
foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Martin Luther, kol. 1580, nástěnná malba v kostele sv. Anny v Krupce. Jde o nejstarší zobrazení Martina Luthera v Čechách
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Křídlo Pražského hradu s okny kanceláře. Místodržící a písař Fabriucius byli svrženi z oken druhého patra kanceláře. Pád přežili díky svažujícímu se terénu.
foto: M. Frouz

„Urození pánové, tady máte toho druhého.“

„Edle Hern, da habt Ihr den anderen.“

Údajná slova jednoho z iniciátorů stavovského povstání Jindřicha Matyáše z Thurnu při pražské defenestraci 23. května 1618, jimiž upozorňoval, že je třeba svrhnout z oken dvorské kanceláře ještě přítomného Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka.

V předvečer sjezdu nenechali stavové v pražských kostelích číst prohlášení k nadcházejícím událostem, z něhož bylo zřejmé, že si nechtějí uzavřít cestu k jednání s panovníkem. Ráno 22. května 1618 se stavové sešli v paláci Albrechta Smiřického a dohodli se, že druhý den ztrestají královské místodržící.

Dne 23. května 1618 po osmé hodině ranní pronikli ozbrojení stavové do Hradu, což jim umožnil hejtman Pražského hradu katolický konvertita Diviš Černín.Shromáždili se v Zelené světnici a odtud se vypravili pod vedením Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova do Starého královského paláce, kde v Ludvíkově křídle byly kanceláře místodržících. Zde zastihli Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu z Martinic a jejich písaře Fabricia a postupně je vyhodili z oken v druhém patře z výšky přibližně 16 až 18 metrů. Když stavové zjistili, že pád přežili, začali po nich neúspěšně střílet z oken.

Výstava Bílá hora

Václav Budovec z Budova (1551-1621) byl roku 1607 za své služby povýšen císařem do panského stavu. Byl to velice vzdělaný muž, znalý několika jazyků. Hlásil se k Jednotě bratrské. Popraven byl na Staroměstském náměstí v roce 1621.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), říšský hrabě, nejvyšší purkrabí Království českého, nejvyšší hofmistr Království českého, purkrabí hradu Karlštejna za panský stav, nejvyšší zemský komorník, nejvyšší zemský sudí Království českého a královský místodržící, vzhledem k rodové tradici a svému vzdělání na jezuitských školách vždy hájil katolické pozice.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Jindřich Matyáš hrabě Thurn (1567–1640), voják a vojevůdce, jeden z vůdců stavovského povstání, iniciátor a účastník defenestrace v roce 1618. Aktivně se pak účastnil války proti císaři. Unikl zatčení a angažoval se v bojích třicetileté války. zdroj: soukromé kolekce

 

Následky defenestrace a české povstání

Výstava Bílá hora

Václav Brožík, Polyxena z Lobkovic odmítá vydat stavům zraněného Slavatu. Historizující obraz zachycuje situaci, kdy Polyxena z Lobkovic odmítá vydat stavům vedeným hrabětem Thurnem zraněného Slavatu, jenž je zobrazen na lůžku v pozadí. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Pražské Jezulátko. Vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze Polyxena z Lobkovic. foto: M. Frouz

Vilém Slavata, který se při pádu zranil o římsu, vyslal střelnou modlitbu k Panně Marii a věřil, že byl s její pomocí zachráněn.

Tuto zázračnou událost dal vymalovat na obraze dodnes se nacházejícím na zámku v Jindřichově Hradci. Zraněný Slavata byl přenesen do paláce paní Polyxeny z Lobkovic, která ho ošetřila a následně ho statečně odmítla stavům vydat. Po defenestraci odvedli stavové z dvorské kanceláře pod čestnou stráží členy zemské vlády – nejvyššího purkrabího a Matouše Děpolta
z Lobkovic.

K povstání se připojila většina českých měst. V čele země stanulo třicetičlenné Direktorium, v němž byli zástupci stavu panského, rytířského i městského. Bohužel se záhy začali členové Direktoria obohacovat z pokladu a sbírek, které nashromáždil Rudolf II. Direktorium rozeslalo protestantským stavům v Evropě žádost o pomoc, ale výsledek byl nedostatečný.

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652), říšský hrabě, vladař domu jindřichohradeckého, nejvyšší kancléř Království českého, nejvyšší hofmistr Království českého, nejvyšší číšník Království českého, nejvyšší zemský komorní Království českého, nejvyšší zemský sudí Království českého, nejvyšší dvorský sudí Království českého, prezident české komory, karlštejnský purkrabí za panský stav, dvorský maršálek, rytíř Řádu zlatého rouna, pocházel z protestantské rodiny, byl mužem zcestovalým a vzdělaným. Sepsal paměti, v nichž vyjadřuje určité zklamání z pobělohorských poměrů. zdroj: soukromé kolekce

Matthäus Merian, portrét Melchiora, kardinála Khlesla, 1662, rytina z cyklu Theatrum Europaeum. Melchior, kardinál Khlesl (1552–1630) pocházel z protestantské rodiny, ale konvertoval ke katolicismu. Roku 1598 se stal vídeňským biskupem. Byl blízkým rádcem císaře Matyáše. Ferdinand II. ho nechal internovat z důvodu mírného postupu proti protestantům. zdroj: soukromé kolekce

Polyxena z Lobkovic žila v nesnadné době, přesto zůstala věrná principům, na nichž byla vychována, i když jí to nepřinášelo vždy jen výhody“
Historička Marie Ryantová
„Jesu, Maria, miserere me.“

„Ježíši, Marie, smiluj se nade mnou.“

Údajná slova střelné modlitby, která pronesl Jaroslav Bořita z Martinic při pádu z okna.

Ze země byli postupně vyhnáni jezuité a zkonfiskovány statky katolické šlechty odporující povstání. Usneseno bylo také to, že nejvyšší zemské úřady budou obsazovány pouze protestanty. Moravský sněm se usnesl, že povstání nepodpoří, Karel starší ze Žerotína, člen Jednoty bratrské, zprvu zaujal neutrálnístanovisko. Hrabě Thurn s vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, ty však nedobyl. Lépe si vedl Petr Arnošt II. Mansfeld, jenž se zmocnil katolické Plzně. Oba přitom plenili statky katolické šlechty. Naopak na úkor protestantské šlechty živili svá vojska katoličtí generálové Jindřich Duval Dampierre a Karel Bonaventura Buquoy.

Dne 9. listopadu 1618 došlo k bitvě u Lomnice, v níž zvítězil Thurn nad Buquoyem. Klíčové bylo, že císař Matyáš, ochotný ke kompromisům, 20. března 1619 zemřel.

Novým vladařem se stal Ferdinand II. Štýrský, jehož stavové přijali za krále již v roce 1617. Koncem dubna 1619 vpadl Thurn na Moravu, kde protestantští stavové bez souhlasu většiny vytvořili moravské direktorium. Stavové uzavřeli konfederaci s Moravou, Uhrami, rakouskými protestantskými stavy, Slezskem a oběma Lužicemi. Následně Thurn, jehož podporovali někteří protestantští stavové v Rakousku, neúspěšně obléhal Vídeň.

Výstava Bílá hora

První české tažení na Vídeň r. 1619. Matthaei Merians z cyklu Theatrum Europeanum r. 1635, Státní oblastní archiv v Třeboni. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Císař Matyáš (1557–1619) vystřídal na císařském a českém trůně Rudolfa II., avšak sídlil ve Vídni. Jeho kompromisní politika byla pro všechny strany zklamáním. Jeho nástupcem se v roce 1619 stal se Ferdinand II. Štýrský (olej na plátně).
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Císař Ferdinand II. (1608–1652) byl úspěšným panovníkem, jenž rozdrtil české povstání, poradil si se vzpourou v Uhrách a projevil i vojenské nadání, když v bitvě u Nördlingenu pokořil švédskou armádu. Nelítostně zúčtoval se vzbouřenými českými stavy a provedl v zemi důslednou rekatolizaci. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Historická budova Karolina v Praze na Starém Městě. V budově Karolina (bývalý palác mincmistra Johlina Rotleva) se ve dnech 21.–22. května odehrál císařem nepovolený sjezd českých evangelických stavů, na němž bylo mimo jiné dohodnuto potrestat místodržící za jejich porušování Majestátu.

Zimní král Fridrich Falcký

Vzbouření stavové sesadili na zemském sněmu 19. srpna 1619 Ferdinanda II. Habsburského z trůnu a hledali v Evropě vhodného kandidáta na nového panovníka. V jejich hledáčku byly tři osobnosti: Karel Emanuel Savojský, saský kurfiřt Jan Jiří Saský a falcký kurfiřt Fridrich V. Falcký.

Nakonec upřednostnili Fridricha V. Falckého (1596-1632), kurfiřta z rodu falckých Wittelsbachů, který byl hlavou protestantské unie. Od roku 1613 byl sňatkem s Alžbětou Stuartovnou spřízněn s anglickým králem Jakubem I. Stuartem.

Fridrich korunu přijal, čímž si znepřátelil Jana Jiřího Saského, jenž později podpořil za ústupky Habsburky. Fridrich byl cestou do Prahy vítán šlechtou i poddanými.

Výstava Bílá hora

Korunovace Fridricha Falckého za českého krále se odehrála před hlavním oltářem katedrály sv. Víta. foto M. Frouz

Výstava Bílá hora

 Honthorstův portrét z roku 1634 zachycuje Fridricha Falckého s českými královskými insigniemi. Fridrich Falcký byl pracovitým a vzdělaným vladařem a snažil se četnými jednáními upevnit své postavení, ale neměl vojenské nadání. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Korunovační medaile Fridricha Falckého, stříbro, 1619. Stříbrná medaile s portrétem Fridricha Falckého byla rozdávána významným hostům při příležitosti Fridrichovy korunovace na českého
krále dne 4. listopadu 1619.
zdroj: soukromé kolekce

„Přijetím české koruny Fridrich vstoupil do špinavého labyrintu, ve kterém se setká s vlastní zkázou.“
Papež Pavel V.

Korunovace Fridricha Falckého se 4. listopadu 1619 uskutečnila v Chrámu sv. Víta. Neodehrála se při mši. Měla jinou podobu, než předepisoval korunovační řád, neboť Fridrich se hlásil ke kalvínské konfesi. Po čtení Písma, modlitbách a dlouhém kázání král složil přísahu předříkanou nejvyšším purkrabím. Poté následovalo pomazání krále a královny na hlavě posvátným olejem a předání královských insignií nejvyššími úředníky království. Král poté pasoval pět svato václavských rytířů a nakonec zaznělo Te Deum.

Fridrich Falcký byl slabým panovníkem a jeho dvůr budil rozpaky módními výstřelky. Proslul také obrazoborectvím.

Z jeho nařízení byl kazateli Abrahamem Scultetem a Johannem Salmuthem na konci roku 1619 zdevastován interiér svatovítské katedrály včetně krásného mariánského retáblu od Lucase Cranacha st., který objednal v roce 1520 císař Maxmilián I. Do kaple sv. Václava nebyli kazatelé naštěstí vpuštěni.

Výstava Bílá hora

Kašpar Bechteler, Ničení interiéru katedrály sv. Víta kazateli Scultetem a Salmuthem, reliéf v katedrále sv. Víta, před r. 1630. Ve dnech 27. a 28. prosince 1619 měl být také poškozen hrob sv. Jana Nepomuckého. Původce byl prý postižen mrtvicí. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Alžběta Stuartovna (1596–1662) byla dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. V roce 1613 se provdala v Londýně za Fridricha Falckého. Bylo to velmi šťastné manželství požehnané 13 dětmi. Po bitvě na Bílé hoře radila svému manželovi, aby Prahu bránil. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Na rytině je zachycen Abraham Scultetus (1566–1625). Teolog kalvínského vyznání se v roce 1618 stal profesorem univerzity v Heidelbergu. Fridrich Falcký si ho zvolil za svého dvorského kazatele. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Na rytině je vyobrazen Karel st. ze Žerotína (1564–1636), příslušník Jednoty bratrské. Bojoval ve Francii na straně hugenotů. Za stavovského povstání zaujal neutrál ní stanovisko a odmítl holdovat Fridrichu Falckému. I když mu Ferdinand II. nabídl, že může zůstat na svém panství, odešel dobrovolně do ciziny. zdroj: soukromé kolekce

bitva na bílé hoře

V září 1620 vojska katolické ligy vpadla do Čech a postupně vyplenila Prachatice, Vodňany, Písek, Strakonice, Horažďovice a Blovice. Plzeň jim Mansfeld odmítl vydat. Stavovské vojsko vedené Kristiánem z Anhaltu dorazilo 27. října 1620 do Rakovníka, kde se opevnilo. Do města přijel Fridrich Falcký. Vojsko katolické ligy vedené Maxmiliánem I. Bavorským a jeho generály
Johannem Tserclaesem Tillym a Gottfriedem Heinrichem Pappenheimem zde získalo dílčí vítězství, ale město nedobylo.

Stavovské vojsko se stáhlo ku Praze na Bílou horu. Vojsko katolické ligy v počtu asi 13 000 lidí dorazilo na místo 7. listopadu 1620. Počkalo na císařské vojsko o síle 18 000 vojáků. V noci ze 7. na 8. listopadu napadli valonští jezdci a část jízdy ligistů tábor uherské jízdy a zmocnili se tisícovky koní. Stavovské vojsko pod velením Kristiána z Anhaltu, Matyáše Thurna, Jiřího Fridricha Hohenlohe, Petra Arnošta Mansfelda a Jindřicha Šlika v počtu asi 16 000 mužů zaujalo pozice po půlnoci. Ligistické vojsko vedené Tillym se sešikovalo o páté hodině ranní a stanulo na levém křídle a vojsko císařské vedené Karlem Bonaventurou Buquoyem, Rudolfem z Tiefenbachu a Maxmiliánem z Lichtenštejna po desáté hodině zaujalo pozice na pravém křídle. Bitva započala kolem půl dvanácté.

Katolickému vojsku požehnal zpovědník Maxmiliána Bavorského karmelitán Dominik à Jesu Maria obrazem Adorace Krista (Panny Marie Vítězné), který nalezl zneuctěný protestanty v zámecké kapli ve Štenovicích. Po bitvě odvezl obraz do Říma a v roce 1622 ho daroval kostelu sv. Obrácení Pavla (Panny Marie Vítězné), kde v roce 1833 při požáru shořel.

Výstava Bílá hora

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Matthaei Merians z cyklu Theatrum Europeanum r. 1635, Státní oblastní archiv v Třeboni. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Maxmilián I. Bavorský.
zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Mohyla na Bílé Hoře byla vystavěna v roce 1920.
foto: P. Blažek

Výstava Bílá hora

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. foto: P. Blažek

„Zdánlivá bezvýznamnost bitvy, která netrvala více než dvě hodiny, kontrastuje s nesmírným rozsahem jejích trvalých následků a v této neshodě tkví kus tragédie Bílé hory.“
Olivier Chaline, Bílá hora.

Bitvu na Bílé hoře začali císařští jezdeckým útokem na levé křídlo stavovského vojska, ale byli odraženi Thurnovou jízdou. Opakovanému útoku již levé křídlo stavů ale neodolalo, když padl velitel rakouské jízdy Hoffkirch. Lépe se pro stavy vyvíjela situace na pravém křídle, kde Kristián z Anhaltu ml. zaútočil jízdou na císařskou tercii. Zajat byl přitom zraněný Buquoy, kterého nepodpořila pěchota. Poslední dějství se odehrálo u zdi letohrádku Hvězda. Legenda o osudu hrdinných Moravanů pokulhává, neboť zde bojovali žoldnéři najati moravskou protestantskou šlechtou pod velením Jindřicha Šlika, který byl v bitvě zajat. Stavovské zálohy nezasáhly do boje a vzdaly se. Oproti jiným bitvám nebyly ztráty veliké. Na císařské straně padlo asi dva tisíce mužů, na stavovské šest tisíc.

V době bitvy král obědval na Pražském hradě s anglickými vyslanci. Když se vypravil na bojiště, potkal u městské brány prchající vůdce stavů. Vrátil se na Pražský hrad a s manželkou se přestěhovali na Staré Město. Vzali s sebou korunovační klenoty a cenné listiny. Ve spěchu král zanechal na Hradě Podvazkový řád od krále Jakuba I. Druhý den na radu Thurna, Hohenlohe a Anhalta odjel s královnou a malým kralevicem do Slezska. Ve stejný den katolická armáda vstoupila do Prahy. Dne 13. listopadu 1620 stavové kapitulovali a vítězům předali konfederační listiny. Konec povstání měl ovšem ještě krutou dohru.

Výstava Bílá hora

Matthäus Merian, Rozestavění vojsk v bitvě na Bílé hoře, 1635, rytina z cyklu Theatrum Europaeum. Na rytině vidíme ve spodní části rozestavění císařsko-ligistického a v horní vojska stavovského dne 7. listopadu 1620 před bitvou na Bílé hoře. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Johann Tserclaes Tilly. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Karel de Longueval hrabě Buquoy. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Karel de Longueval hrabě Buquoy.foto: M. Frouz

„Diverti nescio.“
„Obracet neumím.“ či „Ustupovat nedovedu.“
Osobní heslo Fridricha Falckého vyšité na praporci užitém v bitvě na Bílé hoře.

Staroměstská exekuce a Obnovené zřízení zemské

Úsloví, že velkorysost ctí vítěze, neplatilo pro habsburského vítěze. Nebývale krutě naložil s vůdci povstání, což se ukázalo jako chyba a stalo se dějinným mementem, které si mnoho Čechů připomínalo jako národní potupu. Císař zrušil platnost Rudolfova Majestátu a místodržícím v zemi ustanovil Karla I. z Lichtenštejna. Dne 17. listopadu 1620 byl vydán patent vyzýva jící uprchlé povstalce, aby se dostavili k hrdelnímu soudu. Řada z nich v naději na mírné potrestání výzvy uposlech la. Soud se uskutečnil ve dnech 20. února až 29. března 1621. Jeho předsedou byl Karel I. z Lichtenštejna, zástupcem Albrecht z Valdštejna a královským prokurátorem

písař zemských desek Přibík Jeníšek z Újezda. Nepostupovalo se podle práva, ale podle císařských směrnic. Některá přiznání byla při opakovaných výsleších vynucena mučením. Během soudního přelíčení obžalovaní pouze odpovídali na 232 otázek. Všichni uvěznění byli poté odsouzeni k smrti. Císařská rada nabádala vladaře k mírnosti a navrhla, aby bylo popraveno devět z každého stavu. Slavata navrhl konfiskaci majetku všech povstalců. Někteří z odsouzených požádali o milost a místo rozčtvrcení byli při exekuci „pouze“ sťati. Vznešeně a hrdinsky odmítl nabízenou císařskou milost nejstarší z odsouzených, šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic.

Výstava Bílá hora

Rytina se staroměstskou exekucí 21. června 1621. Státní oblastní archinv v Třeboni. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Karel I. z Lichtenštejna. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Údajný meč kata Jana Mydláře.

Staroměstská exekuce a Obnovené zřízení zemské

„Já jsa přítomen tomu všemu, toho jsem bedlivě pozoroval, a to v poznání uvedl, pro památku a ku potěšení potomkům věřícím; aby věděli, že ti vzácní sloupové země české, heroitsky a zmužile zemřeli, ne pro nějaké zlosynství, ale pro slávu Boží, zastávání pravdy slova Božího, privilegií a svobod, proti nátiskům Antikristovým“
Jan Rosacius Hořovský: Koruna neuvadlá mučedníkův Božích českých.

V noci před popravou mohli duchovní útěchu poskytnout pouze utrakvističtí a luteránští kněží, připuštěni nebyli duchovní kalvín ského a bratrského vyznání. Dne 21. července 1621 bylo popraveno 27 představitelů stavovského povstání, pouze jediný byl katolického vyznání (Diviš Černín). Tři odsouzení byli ze stavu panského (Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic), sedm osob bylo ze stavu rytířského a sedmnáct ze stavu městského. Příslušníci jednoty bratrské byli na potupu oběšeni. Odsouzen byl i Martin Früwein, který se při pokusu o útěk zabil, sťato bylo proto jen mrtvé tělo. Poprava, kterou vojensky zajišťoval Albrecht z Valdštejna, probíhala od pěti hodin ráno do deseti hodin dopoledne. Na popraviště vstupovali odsouzení podle stavu a věku. Popravu prováděl s pomocníky kat Jan Mydlář, vyznáním utrakvista. Těla popravených byla vydána rodinám, dvanáct hlav bylo vloženo do železných košů a umístěno na Staroměstskou mosteckou věž (hlava Jáchyma Šlika byla rodině vydána v roce 1622, ostatní byly pohřbeny až v roce 1632 za vpádu Sasů do Prahy).

Soud na Moravě odsoudil k smrti dvacet osob, rozsudek ale nebyl vykonán, ve Slezsku se soud nekonal. Po popravě následovala konfiskace majetku. Podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 se Habsburkové stali dědičnými vladaři země, katolické duchovenstvo zaujalo první místo mezi stavy na zemském sněmu, úředníky království jmenoval pouze panovník a povoleno bylo jen katolické náboženství. Šlechta a měšťané měli možnost buď přistoupit na katolickou víru, nebo odejít ze země, poddaní museli přijmout katolické vyznání.

Výstava Bílá hora

Krutě popraven byl rektor Univerzity Karlovy Jan Jesenius. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Nejznámější pobělohorský exulant Jan Ámos Komenský. zdroj: soukromé kolekce

„Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu,
nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. Věřím i já
Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného,
vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto naději tebe
dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila.“
Jan Ámos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.

Třicetiletá válka

Vleklý konflikt, který v letech 1618–1648 zasáhl značnou část Evropy, měl příčiny nejen ve sporech mezi konfesemi, ale také v politických ambicích vládnoucích dynastií. Například katolická Francie, která se tvrdě vypořádala s protestantskými hugenoty, se přiklonila na stranu protestantských zemí, neboť cítila ohrožení ze strany Habsburků a naopak luteránské Sasko podporovalo Habsburky při potlačení „českého“ povstání.

Třicetiletá válka měla několik etap. Prologem byla Česko-falcká válka v letech 1618–1623. Jejími mezníky byly povstání českých stavů proti Habsburkům, volba Fridricha Falckého českým králem a porážka stavů na Bílé Hoře. Druhá fáze je nazývána Dánskou válkou (1625–1629), protože se iniciativy ujal dánský král Kristián IV. Protestantské státy (Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní německé státy) uzavřely tzv. Haagskou koalici, na jejíž pomoc Dánsko spoléhalo. Nebyly však na válku připraveny, generálové Valdštejn a Tilly proto Kristiánovu armádu rozdrtili v několika bitvách. Ve třetí fázi konfliktu (tzv. Švédská) v letech 1630–1635 vstoupili na evropské kolbiště Švédové, vedení králem Gustavem II. Adolfem. Podporovaly je katolická Francie i protestantské Nizozemské provincie, k nimž se připojilo Sasko.

V letech 1631–1632 Sasové obsadili Čechy a vzbudili u exulantů naději na návrat předbělohorských poměrů. Valdštejn se v roce 1632 střetl se švédskými vojsky v bitvě u Lützenu, v níž byl zabit švédský král Gustav II. Adolf. Nemocný vojevůdce poté začal vyjednávat s protestanty a byl svými nepřáteli na císařském dvoře patrně neoprávněně obviněn ze zrady, což vedlo k jeho zavraždění.

Výstava Bílá hora

Albrecht Valdštejn (1583–1634). zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

Callotova série obrazů „Utrpení a neštěstí války“ z r. 1633 zobrazuje válečné krveprolití na základě prožité skutečnosti. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Vítězství Gustava Adolfa II. v bitvě u Breitenfeldu (1631).
zdroj: soukromé kolekce

„Já málo a skoro nic nedbám o hospodářství, nýbrž přemýšlím, jak bych mohl postavit do pole
početné vojsko ve službách císařských. V Čechách jest dost bohatých lidí, jejichž statků jednou
štědrostí krále českého a svou statečností dosáhnu, aniž bych se musil starat o věci hospodářské.“
Albrecht z Valdštejna

Poslední fáze války byla ovlivněna vstupem Francie, ohrožované Habsburky, do konfliktu. Francouzi uzavřeli spojenectví s Nizozemskými provinciemi a Švédském spojeneckou smlouvu. Proto se tato etapa často nazývá švédsko–francouzská (1635–1648). Do konfliktu vstoupili také Španělé, kteří vpadli do Francie, dostali se až k Paříži, kde je v bitvě u Compiegne porazil Bernard Sasko-Výmarský. Francie s pomocí spojenců dobila významné pevnosti na hranicích Svaté říše římské. Nizozemské provincie decimovaly na moři španělské loďstvo. Důsledkem bylo osamostatnění Portugalska a snahy Katalánců o odtržení od Španělska. V roce 1639 se pozice katolického tábora zhoršila, když jeho vojska byla zatlačena až k Drážďanům. Porážky Habsburky přiměli k jednání o míru, které bylo zahájeno v Münsteru. Třicetiletá válka začala na území království Českého a zde došlo i k jejímu epilogu. V roce 1642 Švédové vpadli na Moravu a obsadili Olomouc. V roce 1645 Torstenson porazil císařské u Jankova, ale nepodařilo se mu  zmocnit Brna. Ferdinand III. byl poté přinucen uzavřít mír s vůdcem uherských povstalců Jiřím I. Rákoczym. Dne 26. července 1648 se švédský generál Hans Christoff Königsmarck zmocnil Hradčan a Malé Strany, odkud odvezl kořist v hodnotě 12 miliónů zlatých, včetně uměleckých děl z rudolfinských sbírek. Švédové poté

neúspěšně obléhali zbývající pražská města. Dne 24. října 1648 byl v Münsteru uzavřen tzv. vestfálský mír, jenž ukončil válečné běsnění. Definitivně tak skončily naděje českých protestantů na návrat do vlasti.

Výstava Bílá hora

Bitva u Jankova r. 1645. foto: M. Frouz

Výstava Bílá hora

Kavalérie v boji, okolo roku 1640 (obraz, vlámský malíř Sebastian Vranx). zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Vyhlášení Vestfálského míru 24. října 1648. zdroj: soukromé kolekce

Konec třicetileté války a mariánský sloup

Již od roku 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (odtud termín vestfálský mír) zahájena mírová jednání,která se dlouho vlekla.

Poslední vojenské střetnutí třicetileté války se odehrálo v roce 1648, když se švédská vojska pokusila získat dobytím Prahy lepší podmínky pro mírová jednání. Vojsku generála Hanse Christoffa Königsmarcka se 26. července 1648 podařilo obsadit Malou Stranu a Pražský hrad. Pravý břeh Vltavy se však švédským jednotkám nepodařilo navzdory několikaměsíčnímu obléhání dobýt.
Obyvatelé Starého Města a Nového Města na rozdíl od pobělohorských exulantů v nich nespatřovali spojence, nýbrž obávanou drancující soldatesku. Při hájení Prahy prosluly oddíly sestavené ze studentů a řeholníků. Důležitou roli sehráli také pražští Židé.

Císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy nechal na Staroměstském rynku postavit mariánský sloup.

Výstava Bílá hora

Obléhání Prahy Švédy v roce 1648, mědirytinu vytvořil Caspar Merian podle předlohy Karla Škréty (1663). zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Švédský vojevůdce Hans Christoff Königsmarck odvezl z Pražského hradu většinu umělecké sbírky Rudolfa II. Jeho portrét vytvořilv roce 1651 Matthaeus Merian ml. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Mezi obhájci Prahy proslul srdnatostí jezuita Jiří Plachý, kterému kvůli jeho mohutné postavě Švédové přezdívali Dlouhý páter. Mědirytinu vytvořil v roce 1650 pro knihu Theatrum Europaeum rytec Matthäus Merian. zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Gerard ter Borch: Diplomaté v Münsteru dojednávají mír (1648). zdroj: soukromé kolekce

Mariánský sloup

„Císař Ferdinand III. ozdobný slaup mramorový a na něm obraz Nepoškvrněné Marie
Panny v prostřed rynku Starého Města pražského dne 8. července postaviti dal, také nadal,
aby při něm v každau sobotu v přítomnosti jednoho preláta, jinak hradu pražskýho
kanovníka, podobně dvauch již jmenovanýho kostela vikaristův letanie Lauretánská
od královských zpěvákův zpívána byla, což také dosavad v každau sobotu se zachovává.“
Citát z rukopisu Jana Františka Beckovského Poselkyně starých příběhův českých (poč. 18. století).

Staroměstský mariánský sloup byl čtvrtým monumentem svého druhu na světě (Řím 1614, Mnichov 1638 a Vídeň 1647). Mariánský sloup vytesal z pískovce v roce 1650 se svými pomocníky sochař a řezbář Jan Jiří Bendl. Byl nejen prvním barokním dílem v českých zemích, ale plnil také důležitou urbanistickou roli jako dominanta nejdůležitějšího pražského náměstí. Byl rovněž gnómonem, ukazatelem pražského poledne. Stal se vzorem pro mnoho dalších sloupů, které zdobí řadu náměstí a dalších prostranství. Jsou dokladem rekatolizace českých zemí, která barokními stavbami proměnila podobu měst a krajiny.

Mariánská statue byla také postavena na odčinění potupy starobolevslavského palladia v roce 1632 při obsazení Prahy Sasy. Císař Ferdinand III. založil v roce 1651 fundaci, ze které se hradily náklady na pravidelné pobožnosti u sloupu.

V osmdesátých letech 19. století se v části společnosti rozšířil mýtus, podle něhož byl sloup postaven jako pomník vítězství na Bílé hoře. Dne 3. listopadu 1918 byl sloup stržen Františkem Sauerem a jeho pomocníky, kteří tento vandalský čin provedli z iniciativy několika levicových politiků. Obnoven byl teprve v roce 2020.

Výstava Bílá hora

Mariánský sloup v Praze jako duchovní střed Evropy. Mědirytinu vytvořil podle předlohy Karla Škréty v roce 1661 rytec Melchior Küssel (Národní knihovna). zdroj: soukromé kolekce

Výstava Bílá hora

Mariánský sloup byl také sanktuáriem, kde byl uložen milostný obraz Panny Marie Rynecké, který podle legendy nosil při obraně Prahy staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek z Rožmitálu. foto: M. Frouz.

Výstava Bílá hora

Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648. Dioráma vytvořili Karel a Adolf Liebscherovi ve spolupráci s Vojtěchem Bartoňkem pro pražskou výstavu v roce 1891 (Zrcadlové bludiště na Petříně.) foto: P. Blažek

Výstava Bílá hora

Mariánský sloup byl v roce 1918 stržen jako domnělý bělohorský památník. foto: archiv hlavního města Prahy.

„Byl jsem tam s nimi a hlava rozbité sochy kutálela se po dlažbě blízko místa, kde jsem stál. Když se zastavila,Její zbožné oči se dívaly na moje zaprášené boty.“
Jaroslav Seifert (z básně Hlava Panny Marie).

Partneři projektu

HLAVNÍ PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora
Výstava Bílá hora