Výstava Bílá hora - Osudový mezník našich dějin

V 16. století se zásadně proměnily náboženské poměry v Evropě. V roce 1517 přibil Martin Luther (1483–1546) na dveře kostela ve Wittenbergu své reformační teze. Jeho kritika byla namířena proti odpustkům, přebujelému kultu Panny Marie a světců, klášternímu způsobu života a hovořila o odmítnutí sedmi svátostí (akceptoval pouze křest a eucharistii).

Jeho učení rozpracovali další reformátoři a kodifikováno bylo v augšpurském vyznání víry z roku 1530, které císař Karel V. odmítl. Až v roce 1555 byl uzavřen augšpurský mír znamenající možnost volby konfese podle zásady: koho panství, toho náboženství (cuius regio, eius religio). Ve Švýcarsku s radikálnější formou reformace vystoupili Jan Kalvín (1509–1564) a Ulrich Zwingli (1484–1531), ve Skotsku John Knox (1505–1572). Tento směr pronikl do Francie (hugenoti) a do Nizozemí (země Utrechtské unie), které se v roce 1581 osvobodilo ze španělského područí (Spojené provincie nizozemské). Katolická reakce byla opožděná, ale velmi zásadní. Defenzory víry na této straně byli Habsburkové vládnoucí ve Španělsku, v Nizozemí, v rakouských zemích a v Čechách. V roce 1547 Karel V. porazil v bitvě u Mühlberka protestantské stavy.

V roce 1545 svolal papež Pavel II. do Tridentu církevní koncil, který přinesl zásadní reformu církve. Výraznou roli v jejím prosazení mělo Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) založené sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským.

Náboženská situace v Evropě se vyostřila v roce 1572, když po svatbě hugenota Jindřicha Bourbonského se sestrou krále Karla IX. Markétou z Valois byli v Paříži vyvražděni hugenoti. Částečný smír nastal v roce 1598, kdy král Jindřich IV. vydal edikt nantský zaručující náboženskou toleranci ve Francii. V Anglii na trůn usedla v roce 1558 Alžběta I., která si přála šíření reformace. Od roku 1538 zde získávala silné pozice anglikánská církev. Alžběta I. odmítla ruku španělského krále Filipa II., jenž vypravil proti Anglii obrovskou flotilu (Armada), která byla zničena u  anglických břehů v roce 1588. Za Alžbětina nástupce krále <strong> v Londýně vypuklo v roce 1605 tzv. spiknutí střelného prachu, kdy chtěla skupina katolických šlechticů vyhodit do povětří anglický parlament s králem. Tímto úkolem byl pověřen Guy Fawkes. Na poslední chvíli bylo spiknutí odhaleno a vůdcové byli popraveni. K nejistotě doby přispívali také Turci anektující loďstvem postupně celý Balkán a velkou část Uher. V roce 1571 byla flotila osmanské říše naštěstí rozdrcena v bitvě u Lepanta loďstvem Svaté ligy vedeným Juanem de Austria.

Po husitských válkách se většina obyvatelstva království hlásila k utrakvismu, duchovnímu proudu vycházejícímu z tradic husitství. Utrakvisté přijímali tělo i krev Páně (podobojí způsobou, sub utraque), a to včetně nemluvňat.

V roce 1457 byla založena bratrem Řehořem v Kunvaldu Jednota bratrská, která odmítala kompromisní utrakvismus reprezentovaný utrakvistickým arcibiskupem Janem Rokycanou. Hlásila se k odkazu Petra Chelčického hlásajícího nenásilí a odmítajícího hájit slovo Boží zbraněmi. Velkými osobnostmi Jednoty bratrské, která byla zprvu považována katolíky i utrakvisty za sektu, byli duchovní Tůma Přeloučský, bratr Lukáš, Jan Augusta, Jan Blahoslav a biskup jednoty Jan Ámos Komenský; ze světských ochránců Petr Vok z Rožmberka, Karel st. ze Žerotína či Václav Budovec z Budova.

Na Klaudiánově mapě Čech z roku 1518 jsou města utrakvistická (převážně s českým obyvatelstvem) označena kalichem, města katolická (převážně s německým obyvatelstvem) pak svatopeterskými klíči.

Sv. Petr Canisius (1521–1597) byl jezuitou anglického původu. V roce 1556 byl jmenován  provinciálem a přivedl do Prahy dvanáct spolubratří. Usadili se u Karlova mostu, kde zřídili kolej, tzv. Klementinum. Stál také u zrodu studentské mariánské družiny zasvěcené Neposkvrněnému početí Panny Marie.
zdroj: soukromé kolekce

Rytina Caspara Meriana z cyklu Theatrum Europaeum, 1633. Vyobrazení defenestrace císařských místodržících z oken dvorské kanceláře je ideální a neodpovídá skutečnosti, neboť prostory dvorské kanceláře vypadaly poněkud jinak. foto: M. Frouz

Vilém Slavata, který se při pádu zranil o římsu, vyslal střelnou modlitbu k Panně Marii a věřil, že byl s její pomocí zachráněn.

Tuto zázračnou událost dal vymalovat na obraze dodnes se nacházejícím na zámku v Jindřichově Hradci. Zraněný Slavata byl přenesen do paláce paní Polyxeny z Lobkovic, která ho ošetřila a následně ho statečně odmítla stavům vydat. Po defenestraci odvedli stavové z dvorské kanceláře pod čestnou stráží členy zemské vlády – nejvyššího purkrabího a Matouše Děpolta
z Lobkovic.

K povstání se připojila většina českých měst. V čele země stanulo třicetičlenné Direktorium, v němž byli zástupci stavu panského, rytířského i městského. Bohužel se záhy začali členové Direktoria obohacovat z pokladu a sbírek, které nashromáždil Rudolf II. Direktorium rozeslalo protestantským stavům v Evropě žádost o pomoc, ale výsledek byl nedostatečný.

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652), říšský hrabě, vladař domu jindřichohradeckého, nejvyšší kancléř Království českého, nejvyšší hofmistr Království českého, nejvyšší číšník Království českého, nejvyšší zemský komorní Království českého, nejvyšší zemský sudí Království českého, nejvyšší dvorský sudí Království českého, prezident české komory, karlštejnský purkrabí za panský stav, dvorský maršálek, rytíř Řádu zlatého rouna, pocházel z protestantské rodiny, byl mužem zcestovalým a vzdělaným. Sepsal paměti, v nichž vyjadřuje určité zklamání z pobělohorských poměrů. zdroj: soukromé kolekce

Vzbouření stavové sesadili na zemském sněmu 19. srpna 1619 Ferdinanda II. Habsburského z trůnu a hledali v Evropě vhodného kandidáta na nového panovníka. V jejich hledáčku byly tři osobnosti: Karel Emanuel Savojský, saský kurfiřt Jan Jiří Saský a falcký kurfiřt Fridrich V. Falcký.

Nakonec upřednostnili Fridricha V. Falckého (1596-1632), kurfiřta z rodu falckých Wittelsbachů, který byl hlavou protestantské unie. Od roku 1613 byl sňatkem s Alžbětou Stuartovnou spřízněn s anglickým králem Jakubem I. Stuartem.

Fridrich korunu přijal, čímž si znepřátelil Jana Jiřího Saského, jenž později podpořil za ústupky Habsburky. Fridrich byl cestou do Prahy vítán šlechtou i poddanými.

 Honthorstův portrét z roku 1634 zachycuje Fridricha Falckého s českými královskými insigniemi. Fridrich Falcký byl pracovitým a vzdělaným vladařem a snažil se četnými jednáními upevnit své postavení, ale neměl vojenské nadání. zdroj: soukromé kolekce

Korunovace Fridricha Falckého se 4. listopadu 1619 uskutečnila v Chrámu sv. Víta. Neodehrála se při mši. Měla jinou podobu, než předepisoval korunovační řád, neboť Fridrich se hlásil ke kalvínské konfesi. Po čtení Písma, modlitbách a dlouhém kázání král složil přísahu předříkanou nejvyšším purkrabím. Poté následovalo pomazání krále a královny na hlavě posvátným olejem a předání královských insignií nejvyššími úředníky království. Král poté pasoval pět svato václavských rytířů a nakonec zaznělo Te Deum.

Fridrich Falcký byl slabým panovníkem a jeho dvůr budil rozpaky módními výstřelky. Proslul také obrazoborectvím.

Z jeho nařízení byl kazateli Abrahamem Scultetem a Johannem Salmuthem na konci roku 1619 zdevastován interiér svatovítské katedrály včetně krásného mariánského retáblu od Lucase Cranacha st., který objednal v roce 1520 císař Maxmilián I. Do kaple sv. Václava nebyli kazatelé naštěstí vpuštěni.

Úsloví, že velkorysost ctí vítěze, neplatilo pro habsburského vítěze. Nebývale krutě naložil s vůdci povstání, což se ukázalo jako chyba a stalo se dějinným mementem, které si mnoho Čechů připomínalo jako národní potupu. Císař zrušil platnost Rudolfova Majestátu a místodržícím v zemi ustanovil Karla I. z Lichtenštejna. Dne 17. listopadu 1620 byl vydán patent vyzýva jící uprchlé povstalce, aby se dostavili k hrdelnímu soudu. Řada z nich v naději na mírné potrestání výzvy uposlech la. Soud se uskutečnil ve dnech 20. února až 29. března 1621. Jeho předsedou byl Karel I. z Lichtenštejna, zástupcem Albrecht z Valdštejna a královským prokurátorem

písař zemských desek Přibík Jeníšek z Újezda. Nepostupovalo se podle práva, ale podle císařských směrnic. Některá přiznání byla při opakovaných výsleších vynucena mučením. Během soudního přelíčení obžalovaní pouze odpovídali na 232 otázek. Všichni uvěznění byli poté odsouzeni k smrti. Císařská rada nabádala vladaře k mírnosti a navrhla, aby bylo popraveno devět z každého stavu. Slavata navrhl konfiskaci majetku všech povstalců. Někteří z odsouzených požádali o milost a místo rozčtvrcení byli při exekuci „pouze“ sťati. Vznešeně a hrdinsky odmítl nabízenou císařskou milost nejstarší z odsouzených, šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic.

V noci před popravou mohli duchovní útěchu poskytnout pouze utrakvističtí a luteránští kněží, připuštěni nebyli duchovní kalvín ského a bratrského vyznání. Dne 21. července 1621 bylo popraveno 27 představitelů stavovského povstání, pouze jediný byl katolického vyznání (Diviš Černín). Tři odsouzení byli ze stavu panského (Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic), sedm osob bylo ze stavu rytířského a sedmnáct ze stavu městského. Příslušníci jednoty bratrské byli na potupu oběšeni. Odsouzen byl i Martin Früwein, který se při pokusu o útěk zabil, sťato bylo proto jen mrtvé tělo. Poprava, kterou vojensky zajišťoval Albrecht z Valdštejna, probíhala od pěti hodin ráno do deseti hodin dopoledne. Na popraviště vstupovali odsouzení podle stavu a věku. Popravu prováděl s pomocníky kat Jan Mydlář, vyznáním utrakvista. Těla popravených byla vydána rodinám, dvanáct hlav bylo vloženo do železných košů a umístěno na Staroměstskou mosteckou věž (hlava Jáchyma Šlika byla rodině vydána v roce 1622, ostatní byly pohřbeny až v roce 1632 za vpádu Sasů do Prahy).

Soud na Moravě odsoudil k smrti dvacet osob, rozsudek ale nebyl vykonán, ve Slezsku se soud nekonal. Po popravě následovala konfiskace majetku. Podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 se Habsburkové stali dědičnými vladaři země, katolické duchovenstvo zaujalo první místo mezi stavy na zemském sněmu, úředníky království jmenoval pouze panovník a povoleno bylo jen katolické náboženství. Šlechta a měšťané měli možnost buď přistoupit na katolickou víru, nebo odejít ze země, poddaní museli přijmout katolické vyznání.

Vleklý konflikt, který v letech 1618–1648 zasáhl značnou část Evropy, měl příčiny nejen ve sporech mezi konfesemi, ale také v politických ambicích vládnoucích dynastií. Například katolická Francie, která se tvrdě vypořádala s protestantskými hugenoty, se přiklonila na stranu protestantských zemí, neboť cítila ohrožení ze strany Habsburků a naopak luteránské Sasko podporovalo Habsburky při potlačení „českého“ povstání.

Třicetiletá válka měla několik etap. Prologem byla Česko-falcká válka v letech 1618–1623. Jejími mezníky byly povstání českých stavů proti Habsburkům, volba Fridricha Falckého českým králem a porážka stavů na Bílé Hoře. Druhá fáze je nazývána Dánskou válkou (1625–1629), protože se iniciativy ujal dánský král Kristián IV. Protestantské státy (Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní německé státy) uzavřely tzv. Haagskou koalici, na jejíž pomoc Dánsko spoléhalo. Nebyly však na válku připraveny, generálové Valdštejn a Tilly proto Kristiánovu armádu rozdrtili v několika bitvách. Ve třetí fázi konfliktu (tzv. Švédská) v letech 1630–1635 vstoupili na evropské kolbiště Švédové, vedení králem Gustavem II. Adolfem. Podporovaly je katolická Francie i protestantské Nizozemské provincie, k nimž se připojilo Sasko.

V letech 1631–1632 Sasové obsadili Čechy a vzbudili u exulantů naději na návrat předbělohorských poměrů. Valdštejn se v roce 1632 střetl se švédskými vojsky v bitvě u Lützenu, v níž byl zabit švédský král Gustav II. Adolf. Nemocný vojevůdce poté začal vyjednávat s protestanty a byl svými nepřáteli na císařském dvoře patrně neoprávněně obviněn ze zrady, což vedlo k jeho zavraždění.

Poslední fáze války byla ovlivněna vstupem Francie, ohrožované Habsburky, do konfliktu. Francouzi uzavřeli spojenectví s Nizozemskými provinciemi a Švédském spojeneckou smlouvu. Proto se tato etapa často nazývá švédsko–francouzská (1635–1648). Do konfliktu vstoupili také Španělé, kteří vpadli do Francie, dostali se až k Paříži, kde je v bitvě u Compiegne porazil Bernard Sasko-Výmarský. Francie s pomocí spojenců dobila významné pevnosti na hranicích Svaté říše římské. Nizozemské provincie decimovaly na moři španělské loďstvo. Důsledkem bylo osamostatnění Portugalska a snahy Katalánců o odtržení od Španělska. V roce 1639 se pozice katolického tábora zhoršila, když jeho vojska byla zatlačena až k Drážďanům. Porážky Habsburky přiměli k jednání o míru, které bylo zahájeno v Münsteru. Třicetiletá válka začala na území království Českého a zde došlo i k jejímu epilogu. V roce 1642 Švédové vpadli na Moravu a obsadili Olomouc. V roce 1645 Torstenson porazil císařské u Jankova, ale nepodařilo se mu  zmocnit Brna. Ferdinand III. byl poté přinucen uzavřít mír s vůdcem uherských povstalců Jiřím I. Rákoczym. Dne 26. července 1648 se švédský generál Hans Christoff Königsmarck zmocnil Hradčan a Malé Strany, odkud odvezl kořist v hodnotě 12 miliónů zlatých, včetně uměleckých děl z rudolfinských sbírek. Švédové poté

neúspěšně obléhali zbývající pražská města. Dne 24. října 1648 byl v Münsteru uzavřen tzv. vestfálský mír, jenž ukončil válečné běsnění. Definitivně tak skončily naděje českých protestantů na návrat do vlasti.

Bitva u Jankova r. 1645. foto: M. Frouz

Již od roku 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (odtud termín vestfálský mír) zahájena mírová jednání,která se dlouho vlekla.

Poslední vojenské střetnutí třicetileté války se odehrálo v roce 1648, když se švédská vojska pokusila získat dobytím Prahy lepší podmínky pro mírová jednání. Vojsku generála Hanse Christoffa Königsmarcka se 26. července 1648 podařilo obsadit Malou Stranu a Pražský hrad. Pravý břeh Vltavy se však švédským jednotkám nepodařilo navzdory několikaměsíčnímu obléhání dobýt.
Obyvatelé Starého Města a Nového Města na rozdíl od pobělohorských exulantů v nich nespatřovali spojence, nýbrž obávanou drancující soldatesku. Při hájení Prahy prosluly oddíly sestavené ze studentů a řeholníků. Důležitou roli sehráli také pražští Židé.

Císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy nechal na Staroměstském rynku postavit mariánský sloup.